"Historie nedává záruky". Tahle fráze platí v dnešní době snad víc než kdy jindy. Spoléhat na stav věcí a věřit, že svět se bude točit podle nějakých pravidel, to je dnes projev snad jen toho největšího optimismu. Ale pokud se zadíváme směrem SOEN, zde ještě zůstávají značné jistoty. Můžeme si být totiž jisti, s jakou hudbou tahle švédská parta přijde, co a jak dokáží na své nástroje předvést, že si ohlídají, aby i zvuková a produkční stránka měla náležité parametry a v neposlední řadě víme s jakým typickým hlasovým projevem a frázováním nás oblaží Joel Ekelöf. A v podstatě přesně v těchto intencích přišlo album "Memorial". Očekávané, plně korespondující se stylem skupiny, ale též snad až příliš předvídatelné. Právě ohledně tohoto termínu se pak láme chleba, je to ta hranice, která zřejmě oddělí nadšené fanoušky od těch, kterým nové album tak trochu nenaplnilo očekávání.

Přestože jsem si s hodnocením alba dal slušně na čas, nakonec toho v podstatě nemám tolik co napsat. SOEN jsem měl vždy rád, od jejich začátků tak trochu parodujících TOOL přes vrcholné období plné vlastní invence a emotivní síly, až po současnou trochu přímočařejší riffově melodickou tvář. A přesně takové je nové album držící lajnu a logicky navazující na svého předchůdce. Jenže i po důkladném vstřebání cítím z "Memorial" jistou pachuť sebevykrádání. Je to tak trochu jako tribut sebe sama. Třeba taková "Icon" nebo "Fortress" by spíš pasovaly jako bonus k minulému albu "Imperial", protože jsou střižené přesně podle jeho mustru. Skladby tvrdě důrazné, přesto se silným náladovým podtónem. Současně jedny z nejlepších na albu.

A teď je možno polemizovat, zda je to na škodu, nebo naopak dobře. Rozhodnutí ať si udělá každý sám. SOEN prostě protentokrát sáhli po jistotě, zvolili osvědčenou šablonu a formu, kterou perfektně ovládají a co se provedení týče, není jim díky tomu co vytknout. A vlastně i po kompoziční stránce není album možno příliš kritizovat. Skladby jsou příjemně učesané a nakonec i dostatečně pestré. Už mnohotvárný otvírák "Sincere" napoví, že to nebude jednotvárná jízda. Vzletná "Unbreakable" je střídána údernější, přitom místy hezky náladovou "Violence". Ostře řezající "Incendiary" se překlápí do náladové pasáže, až nakonec přejde v příjemně melancholickou "Tragedian". SOEN tohle prostě umí, stačí jim jen lehce změnit tempo a aranži, a najednou jsou v jiné výsledné poloze. A pro finální zpestření je tu "Hollowed" s hostující zpěvačkou Elisou, opravdu parádní duet se silnou nosnou linkou. Zde skupina předvádí svůj cit pro pěkné melodie v plné parádě. Ale závěrečná balada "Vitals" jako by v sobě nesla trochu té pompézní hitovosti, jakou se kdysi proslavili BON JOVI nebo AEROSMITH. Vím, možná je to trochu přitažené za vlasy, ale ten táhlý refrén u mě prostě podobné asociace spustil hned při prvním poslechu a opakováním se nikterak nevytratily. Originální síly balady "Lucidity" z alba "Lykaia" prostě dosaženo nebylo. Snad i proto, že Ekelöf tak trochu tlačí na pilu. V těchto vypjatějších polohách jde jeho projev do celkem všední polohy a vytrácí se jeho příjemně sametová barva hlasu.

Tak jsem vyjmenoval asi to hlavní, proč je současná deska SOEN, jak říká klasik (a kolega Darkmoor), v pohodě deskou. Já bych chtěl trochu víc, emotivní sílu a propracovanost, jakou mělo album "Lykaia". "Memorial" má posluchačsky vstřícnou melodičnost i riffovou údernost předchozího počinu "Imperial". Ne, není to špatně, SOEN mají právo dělat si hudbu podle svých představ, a je to stále výborně složená i interpretovaná hudba, která si drží osobité vyznění a příjemnou dotaženost. Jen to zřejmě není hudba dokonale podle mých představ. Ale to už bude jen můj problém. Protože tohle album musí díky svým kvalitám přinést radost spoustě posluchačů. Takže v pohodě.